14. Střípek Martiny pýchyV den příjezdu všech z letního tábora potkávám Martinu odjíždějící autem za teplou vodou. V kpanelácích sídliště v ty dny neteče.
Martiny oči hovoří jasnou řečí, vím vidím cítím jiskření jenode, ne ke mně.
Přelud se rozplynul.
Druhý den Martině volám.
– Mám na tebe ale pouze hodinu času.
Říká hlasem pyšně odcházející milenky. V autě mi poté na přímou otázku, sice překvapena a zaskočena, vypráví o jakémsi horolezci. Musím se s Martinou rozejít uvažuji a řeknu jí to. Lásky je ale mále a nemá jí být plýtaváno. Říkám si.
Pozná ale Martina, že se nerozcházím pro ní ale pro fakt nedostatku lásky. Mohla by je bystrá.
Nepoznala.
Když jí v další dny volám a jsem s ní, je stále pyšně odcházející milenka.
– Jdu za ním, zítra budu také s ním, nevím kdy mi vyjde čas na tebe.
Dtrí mne. Nestydí se předemnou s ním v telefonu mluvit tak, jako hoviřila se mnou. Odcházím od ní v dopise opět. Když dopis předávám je stále pyšně odcházející milenka. Vyhýbám se jí.
Snad bude na místě přát jí v névm vztahu spokojenost.
Potkávám Martinu s jejím synem v dne kdy má odjíždět na jih čech. Prožívám s nimi kráné odpoledne.
Martina před odjezdem volá z mé kanceláře své matce do Prahy, nepohodou se a poprvé vidím Martinu platka.
Slíbávám ji slzy z tváře, Mladé slyzy, chutnajíj sladkobolně.
Pod slzami stlůále vidím pyšně odcházející milenku.
Schází ti pokora, Martino. Říkám si pro sebe.
Dnes vím, že jsem příliš podlehl své zamilovanosti v ní v Martinu.