18. Střípek krásy dušeMartina je opět u mne, zvu jí na oběd. Ptá se mne jak je daleko do Roudnice. Její milovaný bratřiček, jinak příjemný kluk, má vojenské problémy.
Martina mne náhle zve do Prahy. Jede tam ke své kamarádce Ivě.
Proč jen, proč mne náhle zve.
Odvážím Martinu nejdříve domů, slyším její rozhovor s bratrem. Ten mne trochu uklidnil. Vrhám se k synovi Martiny. Čiší z něho deficit hraní si s někým.
U vlaku říkám Martině očima.
– Martino, miláčku nezapomeň, že jsi narazila na vydrancovanou duši muže, který se zamiloval a jinak žít neumí, neboť zhola nemůže.
Pochopil ?. Nev ím. Před tím než mi řekla o Praze jsem jí dlouze vykládal o svým nitru. Seděla proti mně, stále proti lmě, dívala se jinýma očima. Zdále se být taková jako kdysi. Zableskla se dávná krása její duše.
Vlak odjel.