7. Střípek v aortěJe šestého března roku devadesát. Jako každé ráno i dnes čekám ve třičtvrtě na sedm v místě jímž musí Jana na cestě od bytu do zaměstnání projít.
Jako poslední měsíce neustále i dnes citím chvění a napětí způsobené Janiným odmítáním mých citů, když sedím ve své škodovce a čekám až Jana vyjde od paneláku, kde bydlí. Tak jako doposud vždy i dnes hodlám vyjet jí naporti autem a pouze jí minout. Alespojí vidět s nadějí v duši, že mi mávne, zastaví mne, či jinak mi dá šanci.
Náhle zpozorním.
– Co To je.!!!!!
Ten muž stojí na stejném chodníku, tam kde stávám já.
Dívá se žíznivě do týchž oken, tam kde bydlí Jana, tam kam se žíznivě s nadějí ve vyprahlé duši dívám i já.
– Proboha, to snad ne. !!!!!!
Jana vychází od domu.
On jí jde naporti, žene se kní, je netrpělivý, chce být rychle u ní.
– Jano.
Vyderu ze sebe a strnu.
Jdou stále spolu.
Můj svět se hroutí, duše puká, nevnímám co dělám, šílím.
Šílený objedu blok tak, abych je znovu potkal a Jana viděla mne.
– Je to pravda.
To jediné jsem schopen, hrůzou staženým hrdlem, vydrat z hlasivek.
Jana se dívá vyděšeně, ale jde po jeho boku a otáčí se za ním když se rozejdou.
Volám jí.
– Hele jak vyslýchá.
Říká Jana ironicky.
– Je to švagr, spal v Grandu a přišel se rozloučit.
Vysvětluje.
– Uvidím tě.
Ptám se s nadějí v duši
– No snad ráno, vyjdu dříve, počkej na mne.
– Ahoj.
Říkáme si do telefonu a já jásám. Snad její tvář opravdu nelže, jak si v bezesném půlroce opakuji.
Proč ale tak najednou souhlasí se schůzkou.
V autě mi poté řekla, že s tím pánem nic nemá a neměla a nechce mít i když to není žádný švagr. A dost. Rodiče se jí rozvádí, proto mne tak dlouho nemohla vidět a neví jestli do půjde v dohlednu.
Nechala se líbat, měla snahu být i vášnivá, možná i byla.
V dalších dnech Jana na má ranní pozvání vždy přicházela. Byla pokaždé něžná i když odměřeně a prudce odmítavě reagovala až na můj pokus přečíst jí milostnou pasáž z Anny Kareniny.
Marienka odjela do školy v přírodě, sebou vzala všechny naše děti. Následující den po odjezdu rodiny potkávám nečekaně v půl čtvrté odpoledne Janu. Jdu za ní. Když zamíří do obchodu s potravinami.
Opět strnu, Jana si živě povídá s oním neznámým.
Napětí ve mně znovu narůstá prudkostí výbuchu trhaviny.
– Proč lžeš.
Říkám pro sebe nahlas.
Jdu k ní, ovládám se z poledních sil.
– Jano, vždyť je to týž muž, proč mi lžeš.
Nečekám na odpověď a odcházím, vidím krvavě.
Večer Jana telefonuje ke mě domů.
– Ahoj, co blázníš. S tím mužem jsem si povídala proto, že mu sháním lednici. Přijde mi, že se nemůžu s nikým potkat.
– Promiň, Jano.
Odpovídám a znovu jásám. Volala mi sama, jej to dobré.
A pak přišlo jednání závěrečné, den třetí, konce nadějí a přetvářek.
Jedu městem do našeho prázdného bytu.
Cestou potkávám Janu tvářící, že mne nevidí.
Vracím se zpět a co spatřím zatemní můj rozum, opět vybuchují zhrzené city a vášně.
Jana nastupuje do jeho auta a odjíždí s ním přesto, že mne vidí. Stojím totiž na chodníku, když předtím zaparkuji svoji škodovku záměrně vedle nich.
Bolest zhrzeného chlapa vrcholí. Piju, opíjím se, potkávám kamaráda, který mne zachraňuje od nejhoršího. Stojím za dveřmi bytu Jany, ženy, do níž jsem pět let zamilován. Neotvírá, nemůže vím, je tam s ním. Přesto na dveře klepu dále, snad věčnost, ve skutečnosti půl hodiny. Velet útvaru policie a zachovat vážnost hodnosti majora jsem schopen jen s vypětím všech duševních sil.
Následující den mi Jana volá., Pláče po telefonních linkách a navrhne schůzku, poslední.
Volám kamaráda, velitele zotavovny MV, zapůjčuje mi opět klíče od jednoho z apartmá, kupuji koňak. Jana ho má ráda a čekám.
Konečně, telefon v kanceláři velitele policie se rozdrnčí, jej to ona, Jana.
– Mám čas zítra po čtvrt na dvě.
– Dobře Jano, počkám na tebe s autem u divadla.
– Raději kousek dál.
– Dobře, počkám za Černým Kladnem, ahoj.
Odvětím, půjčuji si od podřízeného jeho auto, konspirace pro klid Jany. Nakládám koňak a svoji vydrancovanou duši.
Tak, něžná láska tě nechce, co tzv něžná revoluce.
Říkám si. Jenom abych měl alespoň něčem jasno.
Přítel Jiří radí.
-Pomiluj se s ní naposledy a čau.