8. Střípek vyznání

Jana přikvačí i s pátečními nákupy. Již klidná a vyrovnaná. V apartmá jí hostím francouzským koňakem a mutujícím hlasem jí vyprávním o svých citech k ní.

Ona na mne hledí stále laskavým pohledem svých krásných očí, vím že zrádných, přesto nevím co si myslet.

– Jsem ale mrcha.

Řekne pod vlivem koňaku a mého vyprávění.

– Můžu si k tobě sednout ?

Vrní a hladí mi rameno. Vzal jsem si pro ni tričko s krátkým rukávem. Vím , že se jí líbí svaly kulturisty

– Manžel má dnes sice narozeniny, ale mám čas.

Dodává Jana.

V objetí jí líbám, dotýkám se pevných prsů a štíhlého pasu. Vůně Janina klína erotizuje atmosféru. Stačilo je naznačit a prožívali bychom znovu, po dlouhé měsíce nedostažitelné, vysněné a docela určitě nádherně smyslné milování. Janino milování na její hrazdě, které mi tak prudce scházelo. Její oči opět slibovaly přemíru rozkoší všeho druhu a její tělo je dozajista chtělo dávat a přijímat mé něhy.

A L E !

Nejde mi milovat se s ní, s Janou, ženou do níž jsem pět let zamilován. Neuposlechnu přítele Jiřího, nebude žádný milování na rozloučenou.

– Stejně to ale bylo pěkný, jako Zvonokosy, viď.

Snaží se Jana. Tehdy jsem ten pocit neměl, Až dnes ano, až dnes vidím krásy Janiných Zvonokos, Tehdy mne provázel pocit zrady mé velké lásky k ní, jak jsem si v apartmá pro sebe tenkrát říkal.

– Vzlétl jsi na křídlech lásky. Ano, ale na křídlech z vosku a ona křídla nevydržela. Nemohla. Byla z vosku a tys na ně byl sám. Jana nemohla snad nechtěla s tebou letět. A zřejmě udělala dobře, Vosk taje i v žáru zamilovanosti, dnes vím, v žáru zištných citů.

Uklidňuju se.

– Jano, jak jsi prožívala revoluci.

– Krásně, musím ti přiznat, že jsem byla sedmnáctého listopadu na Národní třídě.

– Ne, to snad ne, jak jsi se tam dostala?

– Věděla jsem jo tom, jako věděl každý, Tak jsem se jela podívat.

– Jaké to bylo.

Ptám se vyděšen z jejího vyprávění.

– Nejdříve krásné, potom hrozné.

– Vidíš Jano. Mě nebylo dopřáno prožít ty časy tak jako Tobě.

– Já vím.

Odvětila Jana.

Cestou zpět si povídáme o všedních věcech. Já vyprávím o koupi domu se zahradou pro Marienku a naše děti. Plním tím celoživotní sen mé současné ženy.

Při loučení mi Jan řekla.

– Jeď do Kanady, ale nevím na jak dlouho.

To byl náš společný příměr, když jsme se delší dobu nevídali. Při vystupování z auta mne Jan pohladila svýma sametovýma očima a řekla.

-Dej na sebe pozor, ahoj.

A odešla z mého života.